MTB trailování v horách Taiwanu – poprvé na Nenggao Trail

[et_pb_section][et_pb_row][et_pb_column type=”4_4″][et_pb_text]Tento článek jsem sepsal kdysi v roce 2013. Popisuje náš první (a neúspěšný) pokus o výjezd na horském kole na hřeben centrálního pohoří Taiwanu po stezce Nenggao. Od té doby jsme se tam na kolech vydali (už úspěšně) znovu dvakrát, ale první výlet byl prostě nezapomenutelný…

Skoro týden jsem strávil chystáním a plánováním výletu do pohoří Hehuanshan. Týden hledání informací na webu (kterých je opravdu hodně málo, protože MTB je pro Taiwance něco jako extrémní a životu nebezpečná aktivita, kterou normální člověk neprovozuje), zkoumáním map a fotek. 99,9% informací je samozřejmě pouze v čínštině. Nakonec se mi podařilo přemluvit Karen, ať jede se mnou, že se jí první výlet na kole mimo silnici bude zaručeně líbit. Den před odjezdem nakupujeme pořádný pláště (na Taiwanu mají takovou podivnou úchylku, že když už si někdo koupí horské kolo, tak na něm zpravidla hned v obchodě nechá vyměnit MTB pláště za úzké silniční. Dost často tu tak narazíte na jezdce nablýskaném karbonovém biku v ceně menšího auta, který ovšem mimo cyklostezek nikde jinde nebyl), odděláváme zbytečný blikačky, zvonky, stojany no kolo a podobný blbosti a v pátek večer vyrážíme na vlak do Taichungu. Předpověď počasí vypadá po pár pršených dnech parádně, takže už se nemůžeme dočkat, až budeme na horách! Náš plán je dostat autem co nejdál do centrálních hor. Odtud si potom první den vyšlápneme podél staré horské stezky Nenggao do výšky asi 3000 m nad mořem. Druhý den pak překročíme centrální hřeben, odkud nás bude čekat úžasný, nekončící sjezd na východní pobřeží ostrova až k Pacifiku. Za hezkýho počasí, které nám meteorologové předpovídají, to bude zcela určitě nezapomenutelný zážitek! Uprostřed noci přijíždíme do Taichungu. Nechce se nám spát na lavičkách na nádraží a po chvíli běhání okolo nacházíme bezkonkurenčně nejlevnější hotel na ostrově – za 80 kč se ubytováváme ve čvrti plné indonéských a filipínských přistěhovalců. Kvalitou i cenou by hotel mohl směle konkurovat ubytování někde v Indii. Po krátkém odpočinku nás ve 4 ráno vyzvedává domluvené taxi. Nakládáme kola a hurá do hor! Po hodině jízdy přijíždíme do Wushe, poslední výspy civilizace před odbočkou do hor. Začíná poprchat. Na radaru zatím nejsou žádné srážky vidět a předpověd stále slibuje slunečno, ale trochu nás znervozňují blížící se mraky z tajfunu, který před pár dny přešel přes Filipíny. Již za poměrně vydatného deště vyjíždíme do hor. Čeká nás 20 km výjezd uzoučkou silničkou z 1000 m do 1900 m. Nad námi je vysoká skalní stěna, pod námi kolmý sráz padající někam do údolí v mlze a silnice popraskaná po tajfunech a zemětřeseních na klidu také nepřidává. Náš řidič se nás několikrát nevěřícně ptá, jestli jsme si skutečně jistí, že na konci té silnice, kam ho směrujeme skutečně něco najdeme… V 6:30 jsme v cíli. V 1900 m nad mořem hustě prší, fouká a viditelnost takřka nulová. Toto je to krásné suché a slunečné počasí, které nám meteorologové předpovídali! Signál na mobil zde nefunguje, tak naštěstí nemáme možnost zjistit jaký hrůzy se na nás ženou. Starostlivý řidič si prý na chvíli v autě dáchne a když bychom si to třeba rozmysleli, nebo nenašli cestu, můžeme se do hodiny vrátit zpět a on nás zadarmo zaveze zpět někam do sucha. Po kilometru jízdy po úzké silničce nacházíme začátek 37 km dlouhé stezky Nenggao, kterou tady vybudovali původní obyvatelé a později za války rozšířili Japonci pro potřeby zásobování vojenských posádek vysoko v horách. I když prší, jízda po staré stezce nemá chybu! Úzká, kamenitá cestička se vine podél strmých srázů a i přes vytrvalý déšť se sem tam vynoří výhledy do údolí. Zpestřením nám pak jsou přejezdy děsivě vypadajících (a neméně nebezpečných) sesuvů půdy. Po prvním kilometru zajíždímě do pralesa. Stezka se mění na potok, bahniště a rochniště a jedeme víc kalužema než po pevné zemi. I přes déšť si ale jízdu stále neuvěřitelně užíváme. Na pátém kilometru nacházíme chatu-ubytovnu pro údržbáře stezky a elektrického vedení, které o pár kilometrů výše překačuje centrální hřeben na druhou stranu ostrova. Starý správce nevěřícně kouká a klepe si na čelo. Nechápe kam se ti dva volové v takovým hampejzu drápou, navíc na kolech. Nabízí nám, že nás nechá uvnitř přespat. Přemlouvá nás na teplé jídlo, teplou vodu a peřiny. V horách prý nic takovýho nenajdeme a zpátky do údolí, jak máme v plánu, je to v takovém počasí daleko a nebezpečné. Měníme plány, druhá polovina historické stezky, je prý po letních tajfunech neprůjezdná a nebezpečná a horská chata na hřebeni pravděpodobně zavřená. Počasí nevypadá, že by se mělo umoudřit a po zmínce, že výš v horách v noci napadl sníh se námi plánovaný přejezd na druhou stranu ostrova ruší. Zabalení jsme opravdu hodně nalehko – 2 trička, jedny kraťase, mikina, lehká bunda a letní spacák. Pár čokolád a oříšky na denní přejezdy. Nemáme jistotu, že dál narazíme na otevřenou chatu… Rozhodujeme se dnes vyjet co nejdál to půjde a před západem slunce se vrátit zpět na chatu. Další den se vrátíme zpět do Wushe a po “Central Cross-island Highway” vyšlápneme nejvýše položenou silnicí na Taiwanu do 3400 m, kde přespíme na horské chatě a poslední den pak sjedeme soutěskou Taroko až do Hualienu, města ležícího na pobřeží Pacifiku. Po 3 kilometrech jízdy přichází opět hustá mlha a z vytrvalého deště se stává silný vytrvalý déšť. Částečně přejíždíme, částečně přenášíme další děsivě vypadající sesuv půdy. Asi 500 m široký a více než kilometr dlouhý sesuv tu vznikl po tajfunu století v roce 2009, ale další deště a častá zemětřesení jej dělají ještě horší. Cestou překračujeme 3 čerstvě spadané hromady kamení a jsme rádi, že jsme zase v pralese. Po dalším kilometru jízdy v hustém dešti zalízáme pod skalní převis a čekáme co bude dál. Po hodině čekání déšť neustává. Z mlhy nad námi se vynořuje motorka. Do péřové bundy zabalený ůdržbář se vrací zpět na chatu, prý jej máme následovat, pár set metrů nad námi padá déšť se sněhem. Protože intenzivně přší a jsme durch mokří, s radostí to otáčíme a vracíme se zpět. Nepřestáváme však doufat, že se další den počasí umoudří a budeme schopni vyrazit dál. Na chatě nás vítají úsměvy dalších lidí. Místní aboriginci zrovna přijeli s motorovými vozíky plnými trámů, kterými chtějí zpevnit čerstvý sesuv půdy na 19 km stezky. Zvou nás na oběd! Horký čaj a nudlová polévka s čerstvou zeleninou! Postupně přichází další pracovníci. Je jedna odpoledne. Pracovní dobu zde mají do čtyř, ale místo práce nakonec všichni hrajeme mahjong a povídáme si. Aboriginci sem přišli v roce 2010 z jižní části ostrova za prací, poté, co byla jejich vesnice zničena tajfunem. Kromě čínštiny a taiwanštiny mezi sebou převážně hovoří několika dalšími místními jazyky, takže se občas nechytá ani Karen. Dozvídáme se, že zde před týdnem poměrně dost pršelo a proto jsou stezky podmáčené a nestabilní. Před týdnem se pod jednou skupinkou trekařů utrhl v horách svah a strhl místního průvodce/nosiče hluboko do údolí. Jeho 2 klienti to sice přežili, ale zabloudili a než je někdo našel, tak umrzli. Kvůli poměrně extrémnímu počasí, vysoké nadmořské výšce a odlehlosti zde nemají horskou službu ani záchrannou helikoptéru. Také se dozvídáme, že dědeček jednoho pracovníka zde bojoval v 30. letech 20. stol. v povstání aboriginců proti Japoncům. Kmen, ze kterého pocházel byl známý tím, že svým nepřátelům usekával hlavy jako trofeje. Při další hře mahjongu náhle z údolí přijíždí “boss”. Kostičky mahjongu se narychlo schovávají pod pohovku a během pár sekund jsou všichni pracovníci nastartovaní k práci… Dostáváme peřiny a za bubnování kapek deště do střechy usínáme. V pět hodin večer nás probouzí manželka jednoho z pracovníků a zve na večeři. Stále prší. Večer trávíme výukou angličtiny a na oplátku nás učí několik slovíček jazyka Rukai. Po desáté opět usínáme. Domlouváme se, že pokud ráno nebude počasí alepoň trochu lepší, než bylo ráno, otočíme to a sjedeme k jezeru Slunce a měsíce navštívit kamarády. Teplota v chatě je 10 C a stoprocentní vlhkost na komfortu také nepřidává. Oblečení nám neschne, všechno, včetně peřin je navlhlé. Furt je to ale lepší než venku – 5C, hustá mlha a silný déšť…přší celou noc…těžko uvěřit, že jsme jen pár kilometrů nad Obratníkem raka. Ráno nás probouzí chlad a vůně snídaně. Počasí je ještě horší než předchozí den. I místní balí všechny věci. Přesunou se dolů do údolí a počkají až se spraví počasí. Cesty jsou tak podmáčený a nestabilní, že by se už třeba později nemuseli dostat zpět. V osm hodin jsme nachystaní k odjezdu. Naši kamarádi zamykají chatu a odjíždí. 5 km sjezd na začátek stezky nám trvá asi hodinu. Celou dobu jedeme v hlubokým bahně, kalužích a proudu vody stíkající někam dolů do údolí. Všechno klouže a není nic vidět. Nejzábavnější jsou pak přejezdy podél sesuvů. I když jsme na kost mokří, sjezd se nám zatím líbí a užíváme si jej i přesto, že se pod Karen jednou utrhne svah a sklouzne po zadku do křoví. Dostáváme se zpět na silnici, kde jsme včera začínali. Čeká na nás 45 km dlouhý sjezd z 1900 m do 300 m. Za hezkýho počasí by to byla paráda. V dešti a 8 C nám to jako příliš velká zábava nepřipadá. Po hodině jsme totálně promrzlí a mokří zpět ve Wushe. V 7-Eleven do sebe klopíme několik kelímků horké čokolády, sušíme věci a zjišťujeme, že se zbytky tajfunu, který před pár dny poničil Filipíny během sobotního rána náhle otočil o 180 stupňů a místo na Čínu si to zamířil na Taiwan. Vydatně pršet bude ještě minimálně do večera… S vidinou tepla vyrážíme dál do nížin. Odpoledne přestává pršet a poslední, 15 km dlouhý, pohodový výjezd k jezeru Slunce a měsíce už jedeme za sucha…další den ráno konečně svítí sluníčko…Před námi je pohodových 70 km na vlak, ale to už je jiný příběh… [/et_pb_text][/et_pb_column][/et_pb_row][/et_pb_section]

Přidejte svůj komentář